Osvobození od přidělené role
Jedna žena mi vyprávěla, jak po narození její dcery sestřička na porodním sále miminko s úsměvem oslovila: "Ty teda umíš zakčičet, tebe budou muset všichni poslouchat!" Holčička měla opravdu silný hlas a maminka tato slova setry z porodnice opakovala doma tak často, až celá rodina včetně samotné dcerky brala jako fakt, že ji musí všichni poslouchat. A tak později slyšela, jak jí s nelibostí vyčítají "Přestaň VELITELKO, ty si myslíš, že tě budeme všichni poslouchat!"
Podobně někteří rodiče už od narození přisoudí svým dětem určitou roli – jeden je hotový andílek, jiná je dračice, další pak komediant a jiný třeba rozumbrada. Koho máte doma vy?
Jak se to vlastně stane, že dítě dostane přidělenu roli, ať už pozitivní nebo negativní? Prvopočátek najdeme v nějaké nevinné poznámce, kterou pronese někdo z blízkých dítěte v konkrétní situaci. A pak podobně reaguje další z rodiny a postupně se dítě víc a víc ztotožňuje s přidělenou rolí, hraje ji podle toho, jak ji nastavují jeho blízcí.
A představte si to, že i když si dáváte velký pozor na svoje slova, a snažíte se vyvarovat "označkování" své dcery nebo syna, už jen vaše vnitřní přesvědčení ovlivní to, jakou roli dítě začne hrát.
Nevěříte?
Představte si situaci, kdy chystáte večeři, přichází k vám dítě a s dotazem, co děláte, se natahuje pro nůž a rohlík, který mažete. Vaše reakce, i když slovy dítě nijak neoznačkujete, bude různá. Můžete třeba říct:
"Prosím tě nesahej na to, řízneš se nebo ti ten rohlík spadne na zem!"
nebo
"Co zase chceš, jídlo bude až za chvilku, běž si ještě hrát a nepleť se mi tady, musíš vydržet."
nebo třeba
"Můžeš mi pomoci s přípravou, večeře tak bude za chvilku na stole a společně si pochutnáme."
I když rodič neoznačil dítě žádnou nálepkou, přiděluje mu svými slovy určitou roli – NÁŠ NEŠIKA nebo NETRPĚLIVÝ OTRAVA nebo SCHOPNÉ DÍTĚ. Jedna věta, za kterou následují další a další a postupně vytváří scénář role, kterou rodič dítěti přisoudil, sám je o ní přesvědčený a vtiskuje ji do dětské duše víc a víc. Nutí ho hrát tuto přidělenou roli a ta se tak stává svazujícím sebenaplňujícím proroctvím.
Musí to tak být? Samozřejmě, že NE! Vaše dítě nemusí hrát přidělenou roli celý život, kdykoli z ní může vyskočit. Jen k tomu potřebuje vaši pomoc. Začněte tedy postupovat jinak. Nejprve si sami v sobě ujasněte, že role vašeho dítěte není jeho podstata, i kdyby ji hrálo už dlouhou dobu. Rozhodněte se v něm objevit jeho pravé já – složené z pozitivních i negativních aspektů, úspěchů i chyb. Zdůrazňujte především na to pozitivní.
Zaměřte se na 6 strategií, díky kterým se vaše dítě začne měnit - vystoupí ze své role a rozkvete svým vlastním, osobitým kouzlem.
1. Hledejte každou příležitost, kdy uvidíte novou tvář dítěte a upozorněte ho na ni.
Honzík má nálepku KAZISVĚT. Od malička má tendenci s hračkami
zacházet divoce, jiným způsobem, než je určeno a věci důkladně prozkoumávat a
to až tak, že věc nakonec rozbije. Sourozenci, rodiče i kamarádi mu nechtějí
nic půjčit se slovy – "Nesahej na to, zase to rozbiješ."
Ve chvíli, kdy si Honzík hraje s novým autíčkem vhodným způsobem, upozorněte ho na to. "Vidíš, teď si hraješ s autíčkem tak, že ti dlouho vydrží v pořádku" Nebo najděte jednu věc, kterou používá již dlouho a upozorněte ho na to "S tou stavebnicí si hraješ u několik let a je pořád kompletní."
2. Cíleně připravujte situace, ve kterých se samo dítě uvidí v jiné roli než doposud.
Maruška má nálepku ZMATKAŘKA, myslí na tisíc věcí a vždycky něco poplete, zapomene. Má za úkol jít za babičkou a vyřídit jí důležitý vzkaz. Před odchodem jí pomozte: "Chceš si to, co máš vyřídit zapsat sama nebo to mám raději na lístek zapsat já? A kam si ho schováš, aby se ti po cestě neztratil?"
Když sama přichází s informací, kterou má vyřídit vám, uklidněte ji, sedněte si s ní a nechte ji utřídit si myšlenky. Pak ji trpělivě, pomocí otevřených otázek a aktivního naslouchání pomozte povzpomínat si na vše, co vám měla vyřídit.
3. Mluvte o vašem dítěti jinak, než doposud a zařiďte, aby vaše slova zaslechlo.
Janička má nálepku STRAŠPYTEL. Rodiče ji opakovaně uklidňují, povzbuzují a znovu a znovu jí opakují "Neboj se, ty seš zase vystrašená, nemusíš se všeho tak bát." Nejhorší je to večer, kdy Janička odmítá zůstat sama v pokojíčku a opakovaně volá rodiče, s tím, že se bojí…
Zavolejte babičce nebo kamarádce, když si bude Janička na doslech hrát s hračkou a popište situaci, kdy Janička strach překonala. "Představ si, že včera večer šla Janička sama do pokojíčku a já jsem za ní došla až za chvíli. A vůbec nekřičela a nebála se tam sama."
4. Zapisujte si všechny situace, kdy se vaše dítě zachovalo jinak, než podle své přidělené role.
Někdy jsou sami rodiče v zajetí svých přesvědčeních – vidí selektivně jen to, na co se zaměřují. Když své dítě zařadili do nějaké z kategorií, jsou vnitřně nastaveni "nevidět", když se dítě nechová podle zajetého scénáře a naopak vidí jen to, co tuto jeho roli potvrzuje. Tak možná i vy sami musíte pracovat na tom, abyste ve svém dítěti uviděli něco nového. Takové zápisy vám nejen pomohou lépe vidět, ale můžete je použít i jako zásobárnu pozitivních životních momentů pro své dítě.
Jak může takový zápis vypadat? Pro Michala s nálepkou NEŠIKA maminka založila deník.
Pondělí – Michal dnes sám donesl na stůl konvici s čajem, nalil sobě i bráchovi a nic nerozlil.
Úterý – Michal si hrál se stavebnicí a postavil podle návodu auto. Pak vynesl koš a nikde sáček neroztrhnul.
Středa – Dnes Michla pomohl bráchovi vystříhat a nalepit obrázek do školy a udělal to pečlivě, lepidlo zavřel a vrátil do zásuvky.
A tak dále. Možná nebudete mít zápis každý den, ale uvidíte, že vám budou postupně přibývat. Jen musíte chtít vidět i to, co se vám zdá bezvýznamné a překryté řadou situací, které původní nálepku potvrzují. Pravidelně pak svému dítěti tyto zápisky ukazujte a pročítejte si je s ním. Uvidíte, jak jeho sebedůvěra poroste a bude pro něho mnohem snazší chovat jinak, než obvykle.
5. Ukazujte na vlastním příkladu, jak je dobré se chovat.
Jirka má nálepku MALÝ VZTEKLOUN. Ve chvílích, kdy se věci nedějí podle představ rodiče, může dát chlapci na svém příkladu poznat, jak lze situaci zvládnout. Například se tatínkovi nedaří spravit rozbitý odpad v kuchyni, je rozčilený a Jirka ho pozoruje. Tatínek prohlásí: "Jsem teď tak naštvaný, že bych tady do toho nejraději třísknul. Úplně se mi dělá černo před očima. Ale to by k ničemu nevedlo, tak to raději na chvilku položím, půjdu se nadechnout čerstvého vzduchu a zamyslím se, jak na to můžu jít jinak." Samozřejmě rodič, ať už se takové dávání příkladu týká zvládání emocí nebo jiných negativních nálepek, musí být schopen i sám se sebou pracovat. Ale to je snad celkově úkol rodičů – bez vlastního dobrého příkladu děti těžko povedou ke vhodnému chování.
Ať už vaše děti dostaly nálepku před delší dobou nebo si teď uvědomujete, že je do určité role stavíte, řekněte DOST.
Pomozte svým dětem z jejich negativních rolí vystoupit a podporujte v nich pocit, že jsou schopné a že důvěřujete v jejich schopnosti.
6. Pokud si všimnete, že se dítě opravdu chová podle naučené role, upozorněte ho na to.
Negativní roli má dítě často tak hluboce zažitou, že je pro něho těžké ji opustit. Když si všimnete, že se opravdu podle staré nálepky chová, buďte konkrétní, jednoznační a laskaví. Pojmenujte jeho chování a sdělte mu své pocity a svá očekávání.
Maruška má nálepku URÁŽLIVKY. Rodiče se snaží ji různým způsobem z této role osvobodit. Přesto se občas vrací do svého naučeného urážení. Právě se sestrou dohrála hru, ve které ji sestra porazila. Bouchla kostkou o zem a s pláčem na krajíčku a uraženým výrazem si sedla na svoji postel a kope do země. Maminka ji osloví. "Vidím, že tě prohra naštvala a dáváš to teď všem najevo. Nelíbí se mi to. I když si prohrál, tak očekávám, že se budeš chovat čestně a sportovně."
Chcete na svém rodičovství pracovat a učit se být lepším rodičem?
Pomohu vám pomocí individuálního koučinku uvědomit si, jak k rodičovství přistupujete, co potřebujete změnit a jak toho můžete dosáhnout.