Počítám do tří…!

Kdo z rodičů tato slova nikdy nepoužil? Jako pomůcku ke zvládnutí nevhodného chování dítěte, výhrůžku, varování... Počítám do tří! A pak? Co se stane potom, čeho se má dítě obávat?

Rodiče v některých případech usměrňují dětské chování způsobem, který je postaven na strachu. "Varuji Tě, jestli se takto budeš chovat, něco uděláš nebo naopak neuděláš, uvidíš co se stane!" Většinou přilétne lepanec na dětské pozadí. To je nejčastější způsob, kterým se rodiče snaží dětem ukázat, že právě překročily vymezené hranice povoleného chování.

Chtít nebo muset?

Naučit dítě, že je třeba chovat se v rámci vymezených hranic, je náročná, ale nezbytná součást vyrovnané výchovy. Jistě si každý z nás vybaví děti, které toto neumí, nikdo po nich kázeň nevyžaduje, jsou nezvladatelné, rozdivočelé. Velký rozdíl je ale v tom, jestli je cílem výchovy slepá poslušnost k příkazům, pravidlům nebo jde o to, aby děti pravidla a normy přijaly za své a byly schopny se podle nich řídit i v případě, že se ocitnou samy na pustém ostrově.

V knize Respektovat a být respektován autoři uvádí, že mnoho lidí žije ve velkém omylu - když dítě budu násilím nutit něco dělat, časem tomu přijde na chuť a začne to dělat samo od sebe. Vnější motivace, zajištěná systémem odměn a trestů ale většinou nepřejde v motivaci vnitřní, pramenící z vnitřního přesvědčení, že některé věci jsou nutné, i když nejsou příjemné.

Pokud rodiče nevytváří podmínky pro vznik vnitřní motivace již od nejútlejšího věku dítěte, těžko budou hledat správný čas, kdy s tím začít. Naopak se naučí vést dítě systémem pokynů, příkazů a zákazů, v lepším případě laskavou manipulací - odměnami a tresty a nebudou schopni tento přístup měnit ani v době školního věku, ani v době dospívání. Dítě se pod neustálým tlakem zvnějšku bude upínat k myšlence, jak vše bude skvělé, až se tohoto tlaku zbaví - až např. vyroste, odejde studovat mimo domov, nebo bude jen na čas mimo dohled dospělých.

Výchovný základ

Vnitřní motivace u dítěte je potřeba vytvářet postupně, vyžaduje čas, trpělivost, dobrý vztah mezi dítětem a rodičem, určitý prostor pro svobodnou volbu a smysluplnost vytyčených hranic. Rodiče, kteří chtějí ve svých dětech vnitřní motivaci podpořit musí dlouhodobě budovat láskyplný vztah s dítětem, společně trávit čas, hrát si, povídat, pracovat.

Dalším důležitým předpokladem minimalizace nevhodného chování dětí je prevence - především u malých dětí je jednodušší problémovému chování předcházet, než ho řešit. Rodič je ten zkušenější, moudřejší, proto musí být schopen předvídat a některým situacím se buď vyhnout nebo se na ně dobře připravit. Například při návštěvě lékaře by rodič měl předvídat dlouhé čekání, vzít s sebou knížku, papír a čas čekání využít spíš ke společnému hraní než k neustálému okřikování ve stylu "Seď klidně!, Nekopej nohama!, Buď zticha!"

Vzor pro rodiče

Nezbytným základem úspěchu v oblasti zvládání pravidel a kázně je láskyplný vztah a bezpodmínečné přijetí dítěte. Vždy a za všech okolností. A právě v situaci, kdy dítě "zlobí" se rodičům velmi snadno stane, že náhle své dítě odmítají a považují ho za škůdce vlastního štěstí. "On - ona mi to dělá schválně!", napadlo někdy už řadu rodičů.

Usměrňovat děti, ukazovat jim nutnost držet se v rámci vymezených hranic, nenechat je žít bez jistoty pravidel a řádu rodiče nemohou úspěšně zvládnout bez toho, aby si udrželi i ve chvíli velkého porušení hranic dobrý vztah s dítětem a úctu k jeho osobnosti. Možná tento úkol zni jednoduše pro rodiče novorozeněte. Rodiče tříletého prcka, který právě úmyslně vytrhal kytky z květináče nebo staršího školáka, který opakovaně přichází domů po dohodnutém termínu nebo neplní své školní povinnosti ani na 10% znají pocit bezmoci až vzteku a chuť vykřiknout: "Proč mi to děláš? Já ti ukážu!"

Rozdíl mezi přístupem, který pomáhá dětem posunout se v jejich zodpovědnosti a přístupem, který je ponižuje a zatvrzuje, spočívá více v postoji rodiče než v jeho konkrétní podobě. Snad kromě fyzického trestu je možné každý způsob vymezení hranic chování považovat za spravedlivý a skutečně výchovný, pokud je z něho patrné, že rodič má dítě rád, věří mu, a i přes nevhodné chování ho přijímá jako dar nevyčíslitelné hodnoty.

Nepřipomíná vám to něco? Dokonalý je v tomto přístupu Otec, který nám, svým dětem, také ukazuje, že existují určité hranice, ve kterých se máme v životě pohybovat. A je to ten Otec, který nás denně přijímá laskavě, přívětivě a přesto nám nekompromisně jednoznačně dává najevo, že některé chování je nepřijatelné a pokud ho zvolíme, nejdeme dobrou cestou. Vždy nám ale dává možnost se vrátit, svou chybu napravit. To vše bez ponižování, zastrašování, výčitek. Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec.

Moudrý vychovatel Don Bosco napsal: "Je jistě snadnější se rozzlobit než zůstat klidný, dítěti vyhrožovat než přesvědčit! A co víc, pro naši netrpělivost a pýchu je pohodlnější trestat ty, kteří kladou odpor, než je napomínat a s pevnou laskavostí snášet. Jestliže se trestá, těžko lze zachovat klid, nutný k odstranění veškerých pochyb o tom, že svým jednáním nechceme nechat pocítit svou autoritu nebo vybít svou vášeň."

Moudrý hledá řešení, hloupý viníka

Teď možná mnohého rodiče napadne - vtahy máme výborné, na krizové situace jsme připraveni, s dítětem jednáme za všech okolností laskavě a přesto se stane, že překračuje hranice, chová se nepřijatelně. Co se stane potom? Co bude na dítě platit, čeho se má obávat, aby mu jeho nevhodné chování neprošlo "jen tak".

Je skutečně naším cílem, aby se děti bály a cítily se provinile? Nebo je spíš důležité, aby si svou chybu uvědomily, poučily se z ní, napravily ji? V řadě situací nemusíme zasahovat vůbec a právě tehdy dítě pozná svoji chybu nejlépe. Běží rychle - rozbije si koleno; nedokáže včas vstávat - ujede mu autobus; nevezme si čepici - je mu zima. Rodič musí jen dokázat mlčet, nelitovat ho a zároveň nezdůrazňovat svoji neomylnost stylem "Vidíš, já jsem ti to říkal..." Je pak volba na dítěti, jestli je ochotno nést důsledky plynoucí s vlastního chování nebo chování změnit a důsledkům se vyhnout.

Nastávají však situace, kdy důsledky nevhodného chování jako rodiče nemůžeme dovolit. Jsou život ohrožující, přijdou až za dlouhou dobu, případně se vlastně jakoby "nic nestane", důsledky nejsou. Tehdy je třeba zasáhnout a ukázat důsledky, které sice nevyplývají přirozeně, ale logicky s nevhodným chováním souvisí. Musí být zároveň rozumné, přiměřené a vůči osobnosti dítěte uctivé. Příkladem mohou být neuklizené hračky - než se uklidí, nemůže se číst nebo pouštět pohádka. Nevhodné chování u stolu může mít za následek nutnost od stolu odejít i s tím, že dítě bude mít hlad. Rozbitá věc se musí spravit, nahradit. Kdo to má udělat? Přece ten, kdo je viníkem.

Ve všech těchto případech je zbytečné dělat dítěti kázání, vyčítat mu jeho chybu, vyhrožovat, slibovat. Rodičovským úkolem je jasně popsat situaci, ukázat konkrétní možnosti, které z chování plynou a pak důsledně ale laskavě trvat na jejich zachovávání. Výchova není bitva, není třeba bojovat, ale spíše hledat řešení a dívat se dopředu. To je sice někdy náročné, ale reálné a má smysl o takový přístup usilovat. V rodině totiž není vítězů ani poražených, rodina vyhrává nebo prohrává jako celek.